úterý 21. září 2010

Vypracované okruhy: Psychologie 1





Zpracování psychologie ke zkoušce - PRO POKRAČOVÁNÍ KLIKNI NA ODKAZ NÍŽE



Zimní semestr:



Přehled probírané látky:



1. Vývoj názorů na duševní život člověka.
2. Pojetí osobnosti v psychologii. Osobnost z pohledu základních,
psychologických směrů.
3. Poznávací procesy související s orientací v prostředí - vnímání, pozornost,
představy.
4. Paměť jako základ duševního života
5. Zprostředkované poznání - fantazie a myšlení.
6. Duševní výkonnost člověka - vlohy, schopnosti, dovednosti, inteligence.
7. Citový život člověka. Biologický základ citů a jejich sociální formování.
8. Typy citové aktivity - temperament.
9. Motivační aktivace člověka - potřeby, zájmy, postoje, hodnoty.
10. Hodnotová orientace a životní styl.
11. Chování člověka v náročných životních situacích - konflikty, frustrace, stres.
12. Zhodnocení osobnosti - charakter.
13. Psychologické výzkumné metody - výkonové a projektivní.



1. Vývoj názorů na duševní život člověka.



- první systematické pojednání o duši je spojeno se jménem Aristotela – duše je pro něj skutečnost
jiného rodu než tělo, jemuž sice přísluší, ale na rozdíl od něj není hmotná. tělesné i duševní tvoří
jednotu. Duševní je vědoucí, organizující a tělesné je pak zhmotněním duševna. Tělesné nemůže
existovat bez duševního, duševní bez tělesného. Aristoteles dělí duši na tři vrstvy:
1) vegetativní
2) smyslová
3) rozumová
- nejpodstatnějším znakem duševního života je vnímání, skutečnost je rozumem poznávána tak, že
je uvědoměna. Podstatu věcí a jevů můžeme poznat jen v mysli.



Vědomí:



- v 16. století – s rozvojem renesance – je duše jako princip života postupně zavrhována a
vytlačována pojmem vědomí, jež zahrnuje různé duševní vztahy, mezníkem ve vývoji psychologie
myšlení je osobnost René Descartesa. Jeho myšlení je ovlivněno rozvojem fyziky a mechaniky.
Tělo a duše jsou již dvě odlišné substance. Podle Descartesa lze pochybovat o všem, jen nemohu
pochybovat o sobě samém, čili skutečnosti svého myšlení.
- pochybování je myšlení, myšlení je duševní vztah
- další rozvoj zkoumání duševního života souvisí s rychlým vývojem přírodních věd a
kapitalistického výrobního systému
- kvantitativní rozmach psychologie je spojený s výstavbou psychologických laboratoří v Lipsku,
které vedl W. Wundt. Wundtova škola vychází z teorie asocianismu, podle níž se duševní život
utváří spojováním psych. elementů – počitků – pomocí asociací v komplexnější psychologické
útvary.



Chování:



- novým směrem ve zkoumání duševních jevů byl behaviorismus
- hlavním představitelem je J.B.Watson, který vymezil psychologii jako vědu o chování
- behaviorismus se orientoval na pozorování chování ve smyslu pokus a omyl
- experimentální výzkumy prováděli na zvířatech
- vnitřní svět člověka považují za „černou skříňku“ - nepřípustnou vědeckému bádání
- dle Watsona je téměř všechno chování výsledkem podmiňování (stimul – reakce) a prostředí
formuje chování



Nevědomí:



- docenění člověka a systematické pojednání o jeho vnitřní dynamice vnesl do psychologie S. Freud
- ve své psychoanalýze chápe duševní dění jako střet vědomého principu reality a nevědomého
principu slasti (libida)
- snaží se proniknout do podvědomí člověka
- hnací silou duševna jsou pudy
- Freud definovat psychoanalýzu jako „vědu o nevědomí“
- v rámci psychiky rozlišuje tři instance, které mají vliv na chování:



1) nevědomí – nevědomá pudová oblast sexuálních pudů a pudů agresivity



2) vědomí – ego – základna rozumového jednání



3) nadjá – superego – přejaté morální předsudky a fce svědomí



Ego je ovlivňováno ze tří stran:



1) požadavky okolí a realita



2) poháněno nevědomím (sexualita žádá ukojení)



3) je omezováno superegem (morálka, např. zakazuje bezp. ukojení)



- na psychonanalýzu Freuda navazuje individuální psychologie A. Adlera, která vidí v nevědomí
pud sebeuplatnění vedoucí k odstraňování pocitu meněcennosti
- jiným psychoanalytickým směrem je analytická psychologie C. G. Junga, v niž je nevědomí
ztotožňováno se souborem nadindividuálních tendencí, jakými jsou základní zážitky, vytvořené
zkušenosti celého lidstva (př. zrození, hledání, setkání s ženstvím)
- pojem dynamika nevědomí pak vyjdřuje skutečnost, že mnoho svých pohnutek, způsobů jednání a
jejich mentálních příčin si člověk není vědom, že jejich skutečné psychické příčiny spočívají v
pudových sklonech a konfliktech.
- Freud přirovnal duševní život člověka k „jezdci na pudovém koni“, kdy podstatu duševního dění
viděl ve vnitřních silách, které mohou být příčinou selhávání člověka a jeho duševních chorob



2. Pojetí osobnosti v psychologii. Osobnost z pohledu základních, psychologických
směrů.



- Pojem osobnosti je v psychologii chápán, na rozdíl od jiných věd, specificky.
- slovo osobnost upozorňuje ne vztažné „o sobě“, které upozorňuje na vědomé „já“, které je
centrem duševního života.
- uvědomování si vlastní existence vede k utvoření představy o sobě
- osobnost značí: osobitost, jedinečnost, individualitu
- na utváření individuality mají podíl psychofyzické vlastnosti člověka, kterými se odlišuje od
ostatních lidí
- vrozené biologické zvláštnosti a zkušenosti, které jedinec získává v rámci určitého sociálního a
kulturního prostředí, pak tvoří individualitu osobnosti, projevující se v její duševní osobitosti
- osobností se člověk nerodí, nýbrž se jí stává
- počátky projevů osobnosti se objevují v raném dětství



Vývoj (geneze) osobnosti:



- u dítěte se nejdříve vyvíjí vědomí tělového JÁ – tato představa dává vzniknout trvalejší představě
o sobě
- v dospívání a dospělosti je to velmi důležitým aspektem ve struktuře osobnosti, je důležité, aby
svůj tělesný „obraz“ člověk aspektoval, podstatnější změna tělového schématu může vyvolat velice
bouřlivé emotivní reakce a pocit ztráty vlastní identity, vlastního JÁ. (př. změna zevnějšku u
nádorově nemocných)
- člověk je především sociální bytost, proto je pro něj důležité jak na něj reagují ostatní lidé a do
jaké míry se podobá aktuálnímu ideálu krásy
- nejde již jen o obraz sebe sama, ale i o hodnotu v daném sociálním kontextu (např. u modelky se
její tělesné „já“ může stát hlavní složkou její identity, která bude mít na její osobnost největší vliv,
každá tělesná změna potom způsobí „trauma“.)
- Ve styku s lidmi se u dítěte vytváří i vědomí sociálního já. Praktickou manipulací s předměty se
dítě naučí rozeznávat předměty od osob, dítě tím vstupuje jako aktivní činitel do sociálního
prostředí
- nejdříve slyší své jméno, později se jím sám začne odlišovat (př.: „Dej to Pavlíčkovi“), poté asi ve
3. roce života následuje boj o autonomii, dítě zjišťuje co může a co si dokáže prosadit. Vzniká
pojmové „já“. Dětské „já chci“ by bylo nemožné bez matčina „ty“.
- fyzické a sociální „já“ spolu vytvářejí sebeobraz
- vedle pocitového schématu vlastního „já“ se v průběhu života utváří i o psychické já – jako souhrn
individuálně typických duševních procesů a vlastností
- pscyhické „já“ tvoří vlastní pocity, myšlenky, postoje a projevy chování.
- člověk si připisuje určité vlastnosti a tak se utváří sebepojetí, to vyplývá také ze sociální
interakce, kdy je člověk součástí různých skupin a získává v nich rozličné sociální role s rozličným
statusem, hodnotou a oceněním.
- vývoj sebepojetí, které se v psychologii často označuje jako EGO má dvě roviny:



1) reálnou – to za koho se považuji



2) ideální – to čím bych chtěl být



Pojetí osobnosti z pohledu základních psychologických směrů:



1) Hlubinná teorie – (Sigmund Freud)



- obrací se jen do minulosti
- osobnost v pojetí psychoanalýze S. Freuda má energetický charakter. Duševní život vychází z
traumatických a konfliktních situacích jako důsledku potlačovaných pudů (především sexu a
agrese)
- život je ovládán dvěma protikladnými principy:
- princip slasti (libido) – činnost pudů
- princip reality – prezentováno životní zkušeností a tlakem společnosti
- Protože kultura je budována na potlačení pudů, je lidská společnost oblastí, v níž se neustále
střetávají protikladné tendence.
- osobnost je tvořena 3 složkami:
- ID (ono) neosobní pud
- EGO (já) duševno
- SUPEREGO (nad-já) morálka
- pudy a morálka se střetávají, pudové tendence jsou zatlačovány do nevědomí, kde ve zěměněné
podobě (to aby unikly cenzuře ega) působí dál.
- A. Adler tvrdí, že rozhodující jsou také hlubiny lidské duše, pudy a vášně. Hlavním motivem je
pud sebeuplatnění a touha o sebeprosazení, která se může změnit až v touhu po moci.



2) Individuální psychologie – (C.G. Jung)



- zdůrazňuje při utváření osobnosti rovněž vlivy rodinné, ale navíc i sociální



3) Behavioristická teorie - ( J. B. Watson)



- osobnost člověka se formuje prostřednictvím učení (učíme se i chování) a vyvíjí se po celý život.
- Dítě se rodí jako „nepopsaný list“ papíru a osobnost se utváří v procesu učení, kde má největší
vliv působení vnějšího prostředí (zatímco Freud hledá faktory uvnitř)
- známý je výrok J.B.Watsona: „Dejte mi na výchovu tucet zdravých dětí a já vám zaručím, že z
každého z nich vychovám specialistu, jakého náhodně zvolím: lékaře, právníka, umělce, ale i
žebráka a zloděje bez ohledu na jeho talent, sklony a vlastnosti předků.“
- Watson prezentoval vývoj člověka jako neustálé podmiňování a reakci na podněty:
PODNĚT (stimul) ------ REAKCE
- Behavioristé se vůbec nezabývali prožíváním, které se odehrává ve vědomí. Vědomí považovali
za černou skříňku nepřípustnou vědeckému bádání.



4) Humanistická teorie - ( C. R. Rogers)



- vznikla jako třetí cesta v psychologii, chtěla tvořit opozici psychoanalýze a behaviorismu
- klade důraz na objevování vnitřních možností člověka, nebo-li na realizaci
- hlavními představiteli jsou Rogers a Maslow
- humanistická psychologie se snaží dívat se do budoucnosti.
- Uspořádali lidské potřeby (dle Maslowa):



5. „metapotřeby“ - sebeaktualizace, seberealizace, poznávání, estetické potřeby
1. potřeba uznání, ocenění, kompetence
3. potřeba lásky a sounáležitosti
2. potřeba jistoty a bezpečí
1. fyziologické potřeby



3. Poznávací procesy související s orientací v prostředí - vnímání, pozornost, představy.



Čití a vnímání:



- aktuální odrážení osobního prostředí nám umožňují vnímat naše smysly, bezprostřední podněty
vnímámedotykem na kůži a jazyk nebo je přijímají dálkové receptory (zrak, sluch, čich)
- z vnitřního prostředí organismu dostáváme informace o poloze těla a jeho pohybu. O bolesti,
hladu, chladu a jiných životně důležitých stavech jsme informování pomocí čidel v orgánech našeho
těla.
-Na vzniku počitku se však nepodílí jen receptor (smysl). Kvalita zachycená smyslovým orgánem je
vedena dostředivými nervy do mozku, kde je informace zpracována a uložena.
- Chybí-li jedna z těchto tří částí (souborně nazývané analyzátor), počitek nevznikne.
- Pokud je však v mozku uloženo dostatečné množství kvalitních stop, může s nimi jedinec
pracovat, i když receptor, i když receptor nepřijímá nové informace (např. ohluchlý skladatel B.
Smetana)



- Recepce – pociťování, pojímáme do vědomí, percipujeme – vnímáme soubor informací, které



zabezpečují kontakt organismu s prostředím.



- důsledkem procesu vnímání je VJEM – soubor několika počitků. Vnímání vyvolávají nejen



fyzikální, ale určují je i sociální faktory, především naše předešlé zkušenosti s vnímanými objekty.
- vnímání nenáleží jen předmětům okolního světa , ale i vnitřním prožitkům



- Apercepce – vnímání, které je podmíněno zkušenostmi jedince, je příčinou toho, že ač máme např.



na sítnici oka z fyz. hlediska všichni jeden obraz, tak vjem každého z nás je odlišný.
- nejdominantnějšími smysly jsou sluch a zrak
- dva základní typy vnímání:



- syntetický – zaměřen na celek, detaily často unikají



- analytický – zaměřen na detaily (vidí „jehlu v kupce sena“)



- vjemy mohou být adekvátní odráženým předmětům nebo je mohou zkreslovat. Nepřesné vjemy
nazýváme klamy a iluze.
- Klamy můžeme většinou vysvětlit objektivními faktory (př. hůl ponořená do vody se jeví jako
nalomená)
- Iluze je rovněž vjem, ale je podmíněna především faktory subjektivními. Nejčastěji jsou
způsobeny strachem, úzkostí.



- Halucinace – jsou průvodním symptomem některých duševních poruch, popř. u osob duševně



normálních při stavech značného duševního strádání. Je nutno je odlišit od vjemových klamů a
iluzí, i když mají pro nemocného charakter skutečného vjemu – slyší hlasy apod.



Pozornost:



- tvoří podmínku k vnímání
- věnujeme-li něčemu pozornost, dostáváme předmět do ohniska vědomí a vše ostatní je odsunuto
na okraj
- fyziologicky se jeví pozornost jako orientační reakce. Je pokládána za vrozený nepodmíněný
reflex.
- Z vývojového hlediska dělíme pozornost na:
- bezděčná – náhlé, nezvyklé podněty, kde je základem pud zvídavosti
- záměrná – je řízená vůlí, hlídá naše vnímání a myšlení a konání, aby sledovalo určitý cíl
- Z hlediska struktury pozornosti rozlišujeme několik vlastností:
a) intenzitu (sílu)
b) stabilitu (délku)
c) kapacitu (rozsah)
d) oscilaci (kolísání)
- Poruchy pozornosti:



- roztržitost – je to porucha intenzity koncentrace a má za následek např. záměnu kabátu aj.



- těkavost – porucha distribuce (schopnosti rychlého přenášení pozornosti na různé podněty),



tedy porucha stálosti pozornosti, př. vyprávějící neumí držet nit hovoru aj.



4. Paměť jako základ duševního života



Paměť:



- pamět je schopnost mozkové tkáně přijímat uchovat a znovuvybavit minulé vjemy a obsahy
poznání
- je základem většiny duševních procesů a vlastností – fantazie, myšlení, znovuprožívání atd.
- dle časových parametrů paměť rozdělujeme na:
- krátkodobou – 15 s až 1 týden
- dlouhodobou



Průběh pamětního procesu:



- pamětní pochody probíhají ve třech fázích:
- osvojování (vštípení)
- podržení a zapomínání
- vybavování nebo znovuzapomínání



- Osvojování: předpokladem jsou schopnosti si určitou informaci osvojit



- závisí na inteligenci a schopnosti koncentrace
- je také dána motivací, snahou a zájmy a může být ovlivňována vnějšími složkami (hluk) a
vnitřními složkami (únava a nemoc).
- pro trvalé vštípení je nutné opakování
- Podržení a zapomínání: fáze, v níž se snažíme něco si zapamatovat
- Vybavení nebo znovupoznání: je to konečná fáze paměti
- jde o uvedení fixovaných obsahů do vědomí – reprodukce (vybavení)
- znovupoznání je proces snazší než reprodukce (na děj filmu si nevzpomeneme, ale jakmile se na
něj podíváme, uvědomíme si, že jsme jej už viděli)
- z hlediska vývojového dělíme paměť na:
- mechanickou – neváže se na významy a vztahy, nejrozvinutější je v předškol. a škol. věku
- logickou – pamatování si souvislostí, souvisí s inteligencí jedince
- podle struktury paměti můžeme diferenciovat několik typů:
- zraková
- sluchová
- hmatová
- čichová
- chuťová
- pohybová
- poruchy paměti jsou nejčastěji podmíněny poruchami jiných duševních funkcí, pozornosti.



- Amnézie – úplná ztráta paměti



5. Zprostředkované poznání - fantazie a myšlení.



Představy:



- jakési kopie toho, co bylo vnímáno a v paměti uchováno
- jsou úspornější a zkratkovitější než vjemy
- jsou kódováním obsahu vjemového obrazu v mozkové kůře
Podle způsobu vzniku klasifikují asocianisté představy do pěti zákonů:
1) podle časové souvislosti – Karkulka šla lesem a potkala vlka...
2) v prostorové souvislosti – židle stůl
3) podle podobnosti – jablko – hruška
4) podle kontrastu – černá – bílá
5) podle kauzality – matka – dítě
Podle převahy receptoru, kterým je vjem přijímán:
představy: - zrakové
- sluchové
- pohybové
Podle jedinečnosti a konkrétnosti jsou představy děleny na:
- konkrétní



- jsou úspornější a zkratkovitější než vjemy
- jsou kódováním obsahu vjemového obrazu v mozkové kůře
Podle způsobu vzniku klasifikují asocianisté představy do pěti zákonů:
1) podle časové souvislosti – Karkulka šla lesem a potkala vlka...
2) v prostorové souvislosti – židle stůl
3) podle podobnosti – jablko – hruška
4) podle kontrastu – černá – bílá
5) podle kauzality – matka – dítě
Podle převahy receptoru, kterým je vjem přijímán:
představy: - zrakové
- sluchové
- pohybové
Podle jedinečnosti a konkrétnosti jsou představy děleny na:
- konkrétní – má matka
- abstraktní – matka, člověk



Fantazie:



- obrazotvornost je vytváření nových představ na základě dřívějšího vnímání a poznání.
- obměňování minulé zkušenosti, kde je hlavním znakem novost kombinací, které člověk nevnímal,
nepoznal, neprožil.
- je to schopnost vytvářet z paměťového materiálu nově uspořádané paměťové celky
- lidská fantazie má 3 zdroje:



- poznávací procesy
- pamětní a myšlenkové pochody
- praktickou činnost člověka



- významy, hodnoty věcí, činností i představ a myšlenek jsou nahrazovány jinými významy
- typickým příkladem fantazijních představ jsou sny
- ve spánku je snění spontánní, v bdělém stavu obsahuje vedle emocionálních i racionální složky
- sny mají význam pro duševní rovnováhu, podněcují člověka k činnosti za vytyčeným cílem nebo
jsou náhražkou nesplněných přání
- fantazii rozdělujeme na:



- reprodukující – projevje se tehdy, když si má člověk utvořit představu na základě slovního



popisu nebo grafického či schematického nákresu



- tvořivou – jejímž výsledkem jsou nové, originální materiální a duchovní hodnoty, zdrojem



tvořivé fantazie je schopnost syntézy



Myšlení:



- je nejsložitějším poznávacím procesem
- jeho podstatou je schopnost člověka objevovat vztahy mezi předměty a jevy vnějšího a vnitřního
světa
- je to plánovité jednání cíleně zaměřené k vyřešení problémových situací
- obsahem myšlení jsou myšlenky, výrazem myšlenek jsou slova, tzn. že myšlení je u člověka
spojeno s jazykem a řečí
- zvláštností lidského myšlení jsou operace se znaky a symboly, jimž odpovídají v psychice pojmy
- znaky a symboly tvoří vnější formu myšlení, pojmy tvoří vnitřní, obsahovou stránku
myšlenkového procesu



-Signál – je podnět s přeneseným významem (např. zelená na semaforu není vnímána jako barva,



ale jako symbol pro „Volno“



- Znak – je informační schéma pro pravidlo jednání – písmena, dopravní značky, noty



- Symbol – víceúrovňový zdroj informací s několikrát přeneseným významem



- Psychologie nestuduje funkci signálů, znaků a podnětů, ale to, co jim odpovídá ve sféře psychiky.
- Pojem – je smysluplný význam v paměti zakódovaných vjemů, představ, zkušeností a vědomostí,
jež se pojí k určitému znaku nebo symbolu.
- Základní funkcí myšlení je chápaní podstatných stránek vztahů mezi jevy a předměty, jež je
založeno na myšlenkových operacích:



1) analýza – př. Je to strom? Není to strom?



2) syntéza – př. Víme, že toto všechno jsou stromy.



3) klasifikace – př. stromy jsou různé – jehličnaté, listnaté



4) generalizace – př. strom je všechno co má větve, kmen a kořeny



- Z hlediska vývoje dělíme myšlení na:



- konkrétní – rozvoj v manipulaci s předměty, hledání metodou pokus omyl



- abstraktní – rozvíjí se současně s řečí,



- Myšlenkové pochody neprobíhají u všech lidí stejně. Převaha některých vlastností vede k vydělení
myšlenkového typu:
- teoretický
- praktický
- předmětový – obsahový (poznání neživé a živé přírody)
- formální – chápání čísel a znaků, inklinuje k matematice, chemii apod.
- lidé s určitou typologií myšlení inklinují k určitému povolání, jež jim více vyhovuje nejen z
hlediska požadavku na myšlenkovou výbavu, ale i povahové založení.



6. Duševní výkonnost člověka - vlohy, schopnosti, dovednosti, inteligence.



- V závislosti na rozvoji myšlení se rozvíjí i lidská inteligence
- dle Piageta je inteligence mentální adaptace na prostředí
- Znaky inteligentního chování dle Eysencka:



- dobrá orientace a myšlení – soudnost, vyjadřování



- ostré vnímání, dobrá paměť



- koncentrace na objekt činnosti s pružným, rychlým a správným myšlením



- inteligence a další schopnosti jsou podmíněny geneticky a také věkem



- Vlohy – jsou vrozené (jsou to anatom.-fyziol. zvláštnosti organismu) a jejich souhrn tvoří



předpoklad pro rozvoj schopností



- Schopnosti – jsou výsledkem zkušeností, znalostí a vědomostíi dovedností, jež se projevují a



utvářejí v činnosti. Dělí se na obecné (primární) a specifické (sekundární).
- Dělení dle Guilforda:



Obecné: (má je každý)



1) vjemové – přesná deskripce smyslových vjemů



2) intelektové – schopnost chápat, myslet, poznávat, hodnotit a tvořit



3) psychomotorické – síla, průběh, přesnost pohybů, pohybová souhra, tempo



Speciální: (jsou podmíněny druhem činnosti a profesemi, nemusí je mít každý)



1) verbální – schopnost vyjadřovat a chápat vztahy vyjadřované slovy



2) numerické – hbité a bezpečné zacházení s čísly a jakýmikoli jedn. symboly



3) prostorová představivost – určování polohy předmětu v prostředí, představy do jakých



vzájemných vztahů se předměty dostanou, ocitnou-li se v určitých polohách



4) percepční pohotovost (ve smyslu duševním, nikoli smyslové) – rychlý postřeh – např. zrakové



detaily



5) paměťové – schopnosti ve smysli individuálních rozdílů



6) umělecké – hudební, literární, dramatické



- Vývojově lze inteligenci rozlišit na:



- praktickou
- teoretickou
- sociální



- Měření inteligence:
- provádí se od počátku minulého století, dle vzorce W. Sterna, kdy inteligenční kvocient IQ:
IQ = mentální věk / chronologický věk x 100
- provádí se podle inteligenčních testů
- tzv. Gaussova křivka, zvýrazňuje, že cca 50% obyvatel je mezi 90 – 110
- osoby s nižším IQ než 80 se označují za slaboduché a pod 70 za oligofrenní



Oligofrenie:



a) debilicita
b) imbecilita
c) idiocie



Demence:



- horší prognóza než oligofrenie – zastavení rozvoje rozumových schopností
- hodnota IQ není stálá veličina, může se během života měnit, nejvýše však o 8 stupňů



Inteligence:



- krystalická - získáváme učením
- fluidní – založena na schopnosti řešit nové problémy, je považována za nezávislou a
vrozenou
Dovednosti – zautomatizované schopnosti
Vědomost – soustavy znalostí, které umíme využít v praxi
- IQ testy nevypovídají o tom, jak člověk žije nebo jakou morálku či další osobní vlastnosti



7. Citový život člověka. Biologický základ citů a jejich sociální formování.



City:



- prožívání člověka – emoce
- city jsou projevy radosti, smutku, vzteku, strachu, lásky atd.
- vyjadřují vždy subjektivní vztah jedince k předmětům a jevům prostředí
- základem osobnosti člověka je nervová soustava, ta je především zdrojem aktivity
- city mohou být příjemné a nepříjemné, (stenické – stimulují nás k činnosti) a (astenické – tlumí
nás, např. stud)
- city mají polaritu (protikladnost) a jejich základ je biologický, závisí na zralosti nervové soustavy
a činnosti endokrynního systému



Klasifikace citů:



- city jsou spontánní
1) afekty – jsou velmi intenzivní, ale mají krátké trvání
2) nálady – mají nízkou intenzitu ale dlouhé trvání (několik dnů i týdnů)
3) vášně – jsou intenzivní, hluboké a dlouhotrvající citové vztahy, které mohou být pro jedince
zhoubné (alkohol, automaty) nebo rozvíjející (sběratelská, sportovní...)
- dva základní citové stavy, které můžeme zařadit mezi afekty jsou strach a agrese, mají biologický
smysl – odrážejí a signalizují nebezpečí, jsou výrazem složité potřeby sebezáchovy, která vede k
mobilizaci sil organismu
- strach se projevuje již u 6 měs. dítěte, strach je i vypěstovaný, který může být prospěšný (např.
strach z ohně, jedovatých plazů...)



- úzkost – neurčitý strach, kde chybí signalizace objektivního ohrožení, nenabývá hloubky afektu,



ale trvá relativně dlouho a mívá podobu chronického psychického stavu
- city dělíme na:



1) nižší city – které jsou spojeny s uspokojováním základních potřeb a adaptací na životní podmínky



(strach, radost atd.)



2) vyšší společenské city – které jsou vázány na život mezi lidmi, mají trvalejší vztah k objektům a



jevům (nepř. láska matka dítě trvá i když se matka zlobí nad chováním dítěte)
Vyšší city dále dělíme na:
A) etické
B) estetické
C) intelektuální
- nejsložitějším lidským citem je láska, dle Fromma je láska:



A) bratrská – smysl odpovědnosti, péče a úcty, znalosti jiného člověka a snaze pomáhat, je to druh



lásky, o kterém biblo hovoří „Miluj svého bližního jako sám sebe...“,



B) mateřská – svou povahou je to vztah nerovný, kde jeden potřebuje pomoc a druhý mu ji dává,



bývá považována za nejvyšší formu lásky, kdy podstata tkví v tom, že matka si musí přát, aby se
dítě od ní oddělilo, ale přitom trpí, tato láska vyžaduje dávat vše a nic neočekávat



C) erotická – je protikladem k lásce bratrské i mateřské, touha splynutí s druhým člověkem, jestliže



erotická láska není též láskou bratrskou, vede vždy jen k přechodnému spojení



8. Typy citové aktivity – temperament.



Temperament:



- soubor vlastností vztahující se k prožívání
- nejde o to, co člověk dělá a jak dobře to dělá, ale o způsob jak prožívá to, co dělá
Typologie temperamentu:



1) Antická – je připisována řeckým lékařům Hippokratovi a Galenovi, kteří ji odvodili na



základě praxe s pacienty, domnívali se, že povaha člověka – temperament, je určen převahou
některé tělní tekutiny:
- cholerik – žluč – vzteklý, žlučovitý člověk
- sangvinik – krev – veselý, společenský člověk
- flegmatik – hled – klidný, vyrovnaný člověk
- melancholik – černá žluč – přecitlivělý, pesimistický



2) Vyšší nervové soustavy – I.P.Pavlov – podepřela v podstatě antickou typologii, při pokusech



se psy si všiml rozdílných reakcí na stejné podněty:
- typ slabý – melancholik
- typ silný nevyrovnaný – cholerik
- typ silný vyrovnaný nepohyblivý – flegmatik
- typ silný vyrovnaný pohyblivý – sangvinik



3) Dvojdimenzionální systém temperamentových vlastností: - základními pojmy v



Eyseckově systému temp. vlastností jsou extroverze a neuroticismus
- typ extrovertní – družný, rád chodí do společnosti, je zaměřen na prostředí v němž žije,
je přístupný, aktivní, dovede se snadno přizpůsobit nově vytvořeným pracovním i
společenským podmínkám, má rád legraci a změnu, má ale sklon být agresivní, snadno ztrácí
dobrou náladu i trpělivost, není na něj vždy spolehnutí
- typ introvertní – je zahleděný především do svého nitra, na své vlastní problémy a
duševní stavy, je uzavřený vůči svému okolí, nedůvěřivý, plachý, nejistý a málo průbojný, žijí
však intenzivním vnitřním životem, jsou schopni hlubokých citů, jsou spolehliví, mají rádi
určitý řád, kladou velký důraz na etické normy, jsou pesimističtí, těžko se přizpůsobují
- neuroticismus – vlastnost odvozená od příznaků neurotika, míra neuroticizmu je dána
mírou lability nebo stability



Konstituce a temperament:



- Kretchmer, Sheldon a Spranger
- lékařské zkušenosti se dvěma základními okruhy duševních chorob daly podnět k rozdělení
jedinců na cykloidy a schizoidy (pokud jde o přechod mezi zdravím a chorobou) a cyklotymni a
schizotýmní (v případě zdravých jedinců)
- k těmto dvěma typům přidal Kretschmer později typ viskózní
- dostal tak tři typy, jimž odpovídá specifická stavba těla, tzv. somatyp



1) typ cyklotýmní – vyskytuje se u pikniků – dobrá nálada, je společenský, citově přístupný,



srdečný, prakticky zaměřený, dokáže se přizpůsobit životním situacím, mají sklon k
požitkářství a pohodlí



2) typ schizotýmní – se vyskytuje u azteniků – jsou to lidé citově chladní se sklonem k



romantice, jejich duševní je plný zlomů a zvratů, jsou houževnatí, více zaměření na sebe a vůči
společnosti uzavření, spíše teoretici, důslední a disciplinovaní



3) typ vyskózní – se projevuje u atletiků – tito lidé bývají málo originální, mají chudé zájmy, a



určitou pohybovou i mentální těžkopádnost, netrpí nervozitou, je to typ bez velkých vzruchů a
myšlenek
- Sheldon použil velmi podobnou metodu a určil také tři typy tělesné morfologie:
1) cyklotýmní – viscerotonní typ
2) schizotýmní – cerebrotonní typ
3) viskózní – somatotonní typ



9. Motivační aktivace člověka - potřeby, zájmy, postoje, hodnoty.



Motivace



-psychický proces vedoucí k podněcování aktivity



· soustava pohnutek (pohnutkou chování je motiv)



· specifická kvalita psychické regulace a determinace lidského snažení a činnosti



· k realizaci motivovaného chování je nutná existence vnitřních motivačních dispozic jedince



a podnětů, které motivační dispozici aktivují



· podněty vycházejí buď z vnitřní struktury osobnosti, nebo z vnějšího prostředí



· jednotlivé motivy:



o pud – vrozená pohnutka činnosti



o zájem – získaný motiv, který se projevuje kladným vztahem člověka k předmětu



nebo k činnosti



o aspirace (ambice) – snaha po sebeuplatnění, vyniknutí (označována těž jako



ctižádost)



o cíl – uvědomělý směr aktivity



o ideály – vzorové cíle



o zvyk – tendence vykonávat za určitých okolností určitou činnost



Zájmy



· specifické motivy kulturní a poznávací činnosti člověka



· zájem je snaha blíže se seznámit s předmětem



· podílí se na rozvoji jedince



· míra zájmu souvisí se sebevýchovou a seberozvojem



Potřeby



· potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co člověka vede k činnostem, jimiž tuto



potřebu uspokojí (motivační stav charakterizovaný deficitem je potřeba)



· neuspokojováním potřeb vzniká stav deprivace nebo frustrace



· dělíme je na:



o biologické (vrozené, primární) – dýchání, potrava, bezpečí, spánek



o sociální (získané) – kulturní a psychické (radost, štěstí, láska)



o americký psycholog Abraham Maslow – stupňovité řazení potřeb, hierarchicky



uspořádal potřeby podle jejich naléhavosti pro člověka, kdy se potřeba vyšší
objevuje až po ukojení potřeby nižší



5. „metapotřeby“ - sebeaktualizace, seberealizace, poznávání, estetické potřeby
4. potřeba uznání, ocenění, kompetence
3. potřeba lásky a sounáležitosti
2. potřeba jistoty a bezpečí
1. fyziologické potřeby



Hodnoty



· hodnota je vlastnost, kterou jedinec přisuzuje objektu, situaci, události nebo činnosti ve



spojitosti s uspokojováním potřeb a zájmů



· vytvářejí se postupně a diferencují se v procesu socializace



· jedná se o komplementární pojem k pojmu potřeby (jedinec klade hodnotu na materiální



zabezpečení, tudíž bude mít potřebu materiálního výdělku)



· souhrn hodnot jedince tvoří jeho vlastní hodnotový systém, ten je během života



přeskupován, vliv na změny v hodnotovém žebříčku mají životní zkušenosti (vlastní i cizí),
sociální prostředí, rodina, apod.



Postoje



· sklony člověka reagovat ustáleným způsobem na předměty, osoby a situace



· odrážejí hodnotící vztah člověka k určité skutečnosti



· postoj zahrnuje tři složky:



o poznání objektu, názory na něj



o citové hodnocení objektu, sympatie – antipatie



o pobídku k jednání či chování



· rozdíl mezi motivy a postoji: motivy aktivizují chování, postoje se projevují v jeho obsahu,



např. motiv mateřské péče je aktivizován křikem dítěte, ale způsob reakce matky závisí na
jejím postoji k dítěti



10. Hodnotová orientace a životní styl.



Hodnotové orientace:



- jsou nejobecnější postoje, které určují celý životní styl člověka
- nejznámějšá klasifikace hodnot je od německého autora: E. Sprangera:
a) teoretický typ - zaměřen na hledání pravdy, k uvažování a poznávání
b) ekonomický typ - měří vše užitečností s praktičností, kumuluje majetek
c) estetický typ - nejvyšší hodnotu vidí v harmonii, je soběstačný
d) sociální typ - nesobecký člověk, pro kterého je láska jedinou správnou formou lid.
vztahu
e) politický typ - nejvyšší hodnota je moc
f) náboženský typ - nejvyšší hodnotu vidí v jednotě, hledá mystickou, náboženskou
zkušenost
- člověk, který je výrazně hodnotově orientován považuje na rozumné a dobré pro všechny lidi, aby
byli orientovaní stejně (podobně)
- v jakékoliv jedné činnosti nebo profesi můžeme najít různé jedince se všemi typy hodnotové
orientace. (např. učitel s dětmi na výletě)



11. Chování člověka v náročných životních situacích - konflikty, frustrace, stres.



- Člověk se může ocitnout v situaci, kdy je exponováno více hodnot, zájmů, potřeb nebo může
prožívat rozpor mezi určitou tendencí k uspokojení potřeby a zábranou realizovat tuto potřebu.
- Je typické, že se různé motivy a potřeby dostávají do střetu – do Konfliktu.
Klasifikace konfliktů: K. Lewin



a) Konflikt pozitivních hodnot - např. jít na fotbal nebo do kina



b) Konflikt negativních hodnot - zaplatit pokutu nebo jít do vězení



c) Konflikt současného odpuzování a přitahování - strach z důsledků, dítě chce pohladit psa, ale



bojí se kousnutí



d) Konflikt averze a pozitivní indukce – nechci ale musím, např. podstoupit přijímací zkoušky



e) Konflikt apetence (chuť, touha) a negativní indukce – chci to, ale nesmím, např. vzít si čokoládu



když držím dietu
- Konfliktů se zbavíme tím, že je řešíme.
- Neřešitelné situace vedou k neurotizaci a jiným psychickým poruchám.



Frustrace:



- člověk je motivován k dosažení cíle, nemusí být ale vždy úspěšný, neboť se mohou objevit
překážky, které ztěžují nebo zcela zabrání dosažení cíle
- situace, v níž je blokováno dosažení cíle se nazývá frustrace
- dlouhodobě neřešený konflikt přechází do frustrace
- dlouhodobé strádání přechází do deprivace (frustrující situace)
- v období frustrace se vyvíjí frustrované chování, které se liší od chování jedince v normálních
situacích
1) agrese – fyzická, verbální, sociální
2) autoagrese
3) regrese – dětinské jednání, psych. infantilita
4) racionalizace – popírání významu cíle, k němuž chtěl jedinec dojít
5) zlehčování



Stres:



- masivní, vyhrocená frustrace bývá označována jako stres
- stresová reakce organismu je provázena vylučování adrenalinu a noradrenalinu, tyto vzápětí
vyvolávají stav nabuzení, vzrušení a tělo je připraveno k akci (útěk nebo boj)
- na základě sociálního vývoje není tento způsob řešení sporů či reakci na nebezpečí dovolen nebo
umožněn, a tak nemůžeme své reakce (zděděné po předcích) nechat vyznít
- tyto se makumulují a vedou ke snížení imunitního systému a poškozují orgány



12. Zhodnocení osobnosti – charakter.



- výsledkem naší aktivity je utváření určitých profilujících vlastností osobnosti, které označujeme
jako charakter
- je to odvozeno od řeckého slova „vrývat“, tedy se jedná o něco vytvořeného, čím je jedinec
poznamenán
- charakter je zhodnocení osobnosti
- formuje se na základě zkušeností a vzniká během života
Struktura charakteru:
- není náhodným souhrnem vlastností, jednotlivé vlastnosti závisejí od druhých a jsou navzájem
spojené
1) vlastnosti vyjadřující vztah k sobě (cílevědomost, vytrvalost, sebeovládání)
2) vlastnosti vyjadřující vztah k jiným osobám (dobrosrdečnost, štědrost, otevřenost, pozornost)
3) vlastnosti vyjadřující vztah k činnosti ( pracovitost, lenost, důkladnost, nedbalost)
- jádrem charakteru je VŮLE
- základem vůle je síla motivů
- rozhodnost – schopnost docházet v boji motivů rychle a spolehlivě k řešení
- konfliktnost – sklon vytvářet si vnitřní konflikt ve větší míře než druzí (tzv. nevědí co chtějí)
- cílevědomost – člověk jasně sleduje svůj vytčený cíl
- statečnost a odvaha – schopnost riskovat a podstoupit nebezpečí, ovlivňuje fázi volního
rozhodování i realizaci
- vytrvalost – uplatňuje se především v realizaci a vyznačuje se stálostí motivů
- koncentrace, sebeovládání, sebekázeň – umění potlačovat nežádoucí impulsy, dodržování pravidel
(životosprávy, prac. návyků...)
- mezi největší životní hodnoty patří lidské charaktery



13. Psychologické výzkumné metody - výkonové a projektivní.



- každá věda je založena na sbírání dat, jejich studiu a třídění
Metodologie psychologie:
- dbá na to aby zkoumané jevy dovedla:
- odpozorovat
- popsat a utřídit
- zobecnit
- vyvodit si z těchto zobecnění zákonitosti
- potvrdit je experimentem
- prakticky je ověřit a využít
- metodika psychologie obsahuje metody výzkumné a diagnostické:
1) výzkumné – zahrnují všechny základní metody používané ostatními vědními obory (pozorování,
experiment, rozhovor, dotazník, rozbor a popis produkce člověka)
2) diagnostické – zjišťují aktuální duševní stav
Jednotlivé metody:



- pozorování – důležitá je systematičnost, musíme vědět, co chceme pozorovat a jakou hypotézu



chceme ověřit



- experiment – je složitější způsob pozorování, liší se však tím, že jde vždy o zásah do



pozorovaného jevu, experimentátor mění nezávislé proměnné, běžně rozeznáváme experiment
přirozený a laboratorní



- rozhovor – nejpřirozenější a zdánlivě nejjednodušší metoda, je metodou dotazování se tváří v



tvář, otázky jsou kladeny verbálně, musí být však dobře naplánován, podmínkou úspěšného
rozhovoru je navázání kontaktu, je třeba se vyvarovat hodnotících soudů a gest, tazatel nesmí
hovořit víc než třetinu rozhovoru



- dotazník – slouží k získání velkého množství dat v krátkém časovém úseku, je v písemné formě,



jsou tři typy:



a) anamnestický (týká se životních událostí, starostí, problémů, zálib – umožňuje obšírnější



rozepsání)



b) zájmový (slouží ke zjišťování zájmů popř. zjišťují zájmy obecně)



c) osobnostní (měří a zjišťuje povahové vlastnosti)



- psychologické testy – standardizovaný způsob vyšetření s dodržováním určitých pravidel,



užíváním jednotných pomůcek a s předepsaným způsobem vyhodnocení, předností je, že
individuální výsledek je možné porovnat s výsledky jiných osob téhož testu, zjišťuje stav nebo
úroveň určitých psych. funkcí



- testy inteligence – nejčastěji se jich využívá pro výzkum schopností, zkoumaná osoba má za úkol



řešit jednoduchá i složitější zadání a výkon je dán počtem správných řešení za určitou dobu, jde
tedy o maximální kvalitu a kvantitu, testy mohou být:



a) verbální

b) neverbální – performační (vyjadřující určitou činnost)

Žádné komentáře:

Okomentovat